Poslední plavba se Zdeňkem Vitoušem, bývalým ředitelem Pražské paroplavební společnosti

Dnes si „lidé od vody“ mohou objednat rozloučení prakticky kdekoliv, na místě, které zesnulý miloval a které bylo součástí jeho životního příběhu. V případě hlavního strůjce Pražské paroplavební společnosti se jednalo o obřad s poslední plavbou, která vedla od Palackého mostu pod Barrandovské skály a zpět.

Kým vlastně byl pan Zdeněk Vitouš?

Zdeněk Vitouš (1947–2026) byl jednou z výrazných osobností české osobní lodní dopravy. Svůj profesní život spojil s pražskou paroplavbou a vodní dopravou již od roku 1972, kdy nastoupil do Dopravního podniku hl. m. Prahy. V devadesátých letech se významně podílel na obnově Pražské paroplavební společnosti a jako její ředitel stál u proměny tradičního podniku v moderní turistickou atrakci. Za jeho působení byly zavedeny například vyhlídkové a obědové plavby po Vltavě, které se staly nedílnou součástí pražského turistického ruchu.

Po odchodu z vedení společnosti v roce 1998 pokračoval v oboru jako podnikatel a propagátor osobní lodní dopravy. Provozoval výletní plavby ve středním Polabí a dlouhodobě upozorňoval na význam českých řek pro turistiku i rekreaci. Vedle manažerské práce působil také jako tajemník sekce vodní dopravy Svazu zaměstnavatelů v dopravě a byl respektovaným odborníkem na problematiku vodní dopravy.

Poslední rozloučení na historickém parníku Vltava bylo důstojnou tečkou za životem člověka, který zasvětil vodě prakticky celý svůj profesní i osobní život.

Jsme hrdí na to, že se na nás rodiny pravidelně obracejí i ve chvílích, kdy hledají alternativní formu posledního rozloučení. Obřady na lodi, pod širým nebem nebo na místech, která byla se zesnulým celoživotně spjata, vyžadují pečlivou přípravu, koordinaci a individuální přístup. Právě alternativní rozloučení nám umožňují mnohem lépe promítnout do obřadu osobnost, zájmy a životní příběh člověka, s nímž se pozůstalí loučí. Odměnou je pak možnost vytvořit rozloučení, které je skutečně jedinečné a přesně odpovídá tomu, jaký život zesnulý prožil.

Jeho život a osobnost ostatně krásně shrnula i závěrečná smuteční řeč, která zazněla na palubě:

Vážení a milí hosté,

společně jsme se nalodili na historický parník Vltava, abychom vzdali hold Zdeňkovi při jeho poslední plavbě.

Kdybychom chtěli podrobně popsat jeho životní cestu a charakterové vlastnosti, vydalo by to na rozsáhlou esej. Teď by nás hbitě opravil, že by byl jistě vhodnější rovnou epos, což on ví nejlépe, protože měl maturitu z češtiny za jedna.

Zkusíme to tedy o něco stručněji.

Jaký byl?

Většina z nás si jistě na první dobrou vybaví jeho úsměv a až nakažlivou pozitivní energii. Smysl pro humor a schopnost dělat si ze sebe legraci čtyřiadvacet hodin denně.

Na druhou stranu se v těžších situacích rychle zorientoval a byl vždy oporou. Konflikty řešil v klidu, věcně, diplomaticky a s nadhledem. Zkrátka srážka s blbcem pro něj nebyl problém. Nejspíš byl odolný už ze svého rodného Žižkova.

Byl vzdělaný a moudrý, s přirozenou elegancí, i když jeho kravatu sem tam ozdobil flek od majonézy. Miloval život po všech stránkách a dokázal ho žít s lehkostí. Po basketbalovém zápase, výletě na kole, běžkách nebo lyžích si rád dal kvalitní pálenku, plzeňské pivo, alsaský crémant a dobrou uzenou krkovici. K tomu si pustil jazz, swing nebo dixieland a zaplnil taneční parket.

Na mlýně na Želivce, kde trávil každé léto v dětství, nejspíš začala jeho láska k vodě. Miloval lodě, ať už na řece nebo na moři. Od voru jménem Pitelka přes plachetnice až po parníky. Nejšťastnější byl jako kapitán Don Vito za kormidlem na moři, když foukal příznivý vítr, plachty byly roztažené, rychlost stoupala, ale náklon lodi se příliš nezvětšoval, aby bylo kdykoliv možné servírovat občerstvení. Tam byla ona lehkost bytí velmi snesitelná.

Verše Jiřího Suchého to vystihují jasně:

“Kdo z vás má špetku fantazie, ať letí se mnou do mraků, a nikdy s nikým neužije víc volovin a zázraků.”

Pojďme společně oslavit život v jeho stylu.

Připijme si na Zdeňka!

Krásné, že?

Ano, rozloučení na netradičních místech mají specifickou atmosféru a mnohem odlehčenější náladu. Pozůstalí totiž nejsou uzavřeni ve zdech honosných, ale často chladných staveb obřadních síní. Naopak se nacházejí v prostředí, které jim je blízké a které jim umožňuje mnohem svobodněji dýchat, byť je hrdlo sevřené smutkem.

U řeky, na řece, na nábřeží, ale také na louce, na kraji lesa nebo v podhůří. Kouzlo alternativních rozloučení a obřadů pod širým nebem patří k okamžikům, na které se nezapomíná.

Pokud hledáte něco neobvyklého, jsme zde pro vás a pomůžeme zhmotnit jakoukoliv představu, která se nevymyká zákonům.

Tak šťastnou plavbu, pane kapitáne!

Tým ELPIS