Smutek, aneb jak se vyrovnat se smrtí (blízkého) člověka

Takže ve vyhledávání se často zobrazují dotazy jako „jak se vyrovnat se smrtí manžela“, „jak dlouho se drží smutek“, „jak se vyrovnat se smrtí maminky“, apod. Přitom způsob, jak překonat smutek je osobním prožitkem každého jedince. Lék na smutek prostě neexistuje, existuje jediná cesta a tou je přijmutí faktu, smíření se se skutečností, že je konec. A nebo taky ne, můžeme přijmout některou formu náboženství a věřit v reinkarnaci, což pro nás, jakožto ateistický národ Středoevropanů může být velmi těžké.
 
Východní náboženství se od těch západních liší totiž již v základním pohledu na smrt. Zatímco budhista doufá, přeje si a snaží se, aby dosáhl osvobození z věčného koloběhu zrození a smrti aby dosáhl konce své pouti plné utrpení, cestou shromažďuje dobrou karmu, jež je k dosažení tohoto cíle nápomocna, křesťan se denně modlí a doufá, že se jeho duše dostane do nebe. U ateistů je to mnohem jednodušší, optimista věří, že ještě „něco“ bude, kdežto pesimista prostě ví, že bude jen konec a nebude nic.
 
A tak se v rodině, v práci, na úřadech setkávají jedinci různých pohledů na symbol smutku a jedinec z toho ke všemu tomu smutku nabírá další otázky, které jej trápí. Zbytečně. S trochou nadsázky by se dalo říci, že způsob truchlení, nebo doba smutku v každé rodině, či společenství je tak osobní věc, jako styl oslavy Vánoc, narozenin, nebo chování se u stolu. Ale ani tradice a obyčeje tu nejsou od toho, aby vám něco nařizovaly, neboť je to čistě vaše niterní bolest, se kterou se musíte vyrovnat a vypořádat.
 
Ptát se na internetu jakým stádiem prochází smutek je stejně krátkozraké, jako držet něčí dietu a divit se, že funguje úplně jinak. Smutek ze ztráty milované osoby je totiž pouze situací, která nastala mezi vámi a zemřelým. Nikdo nezná okolnosti a specifika vašeho vztahu, mluvím o tom vnitřním vztahu k zemřelému, nikoliv k tomu, jak jste jej dávali na odiv veřejnosti. Tím pádem je jen a pouze na vás, jak se takovou ztrátou vyrovnáte a jestli vůbec budete prožívat nějaké fáze smutku.
 
Úmrtí člověka z vašeho okruhu je vždy změnou ve vašem životě. Nebojme se říci, že v některých případech i očekávanou, ale málokdy vítanou, většinou bolestivou a v mnoha případech tato změna přináší tragický pohled na další fáze prostého bytí. Ať vám ztráta blízkého člověka vžene do hlavy nápad, hledat fráze „jak se vyrovnat se smrtí“ na internetu, myslím si, že tuto myšlenku je třeba zahnat jako první. Nedostanete totiž žádnou erudovanou odpověď, ale spíše směs domněnek, polopravd, drbů, fabulací, možná i zaručených typů. Hlavně, aby návštěvníci klikali.
 
Náš pohřební ústav Elpis obslouží ročně více, než 2500 rodin. To znamená tisíce příběhů s různou mírou osobní bolesti ročně. Každý z našich pohřebních poradců v pobočkách naší pohřební služby čelí denně záplavě nekonečného smutku. Ale zároveň každý den dělá vše pro to, aby rozloučení bylo co nejkrásnější a nejdůstojnější, což je jedna z prověřených zbraní proti smutku. Každý den vykřeše jiskru, která zapálí pochodeň k oslavě života a spustí příval vzpomínek. Protože vzpomínky jsou jednou z radostí, která pomáhá zahnat smutek, ovšem je třeba je správně použít. V době smutku vám mohou pomoci také památeční předměty, do nichž lze vložit či zatavit část popela a uchovat tak vzpomínku stále u sebe.
 
Říká se, že to co do vesmíru vyzařujeme, to nám vrací. Pokud tedy nahoru žádáme o bolest a utrpení, bude nám pravděpodobně vyhověno a budeme se v nich topit. Pokud však budeme vyzařovat radost, pravděpodobně v ní budeme podporováni i vyšší mocí, nebo energií všehomíra. Možná jste se zasekli, že jsme se úplně zbláznili, ale podívejte se na rozdíl následujících dvou vět, které mohou popsat myšlenku související se smrtí dědečka.
 
1)        „Děda umřel, to je hrozný, už nikdy s ním nepůjdu do lesa, cítím se tak osamělý!“
 
2)        „Tak děda umřel… Nikdy nezapomenu na ty krásné chvíle s ním a na to, že jsem měl to štěstí se od něho naučit tolik krásných věcí!“
 
Vidíte ten propastný rozdíl? První případ se odevzdává nekonečnému „ach jo“ z toho, že děda si dovolil umřít a nechal tu vnuka samotného. Zatímco ten druhý se raduje z toho, že měl tu čest strávit s tak vzácným člověkem čas, který ho posunul v jeho žití na vyšší úroveň. Takto rozdílný pohled na svět můžeme mít i třeba jen na základě míry sobeckosti, kterou v sobě chováme. Vůbec to nemusí souviset s nějakou přecitlivělostí, nebo slabostí. Každopádně nejen ve fázi truchlení, ale v celém životě bychom se měli snažit o co nejvíce pozitivní myšlení. I když se z toho stalo tak trochu klišé. Ono je jednodušší něco odsoudit než se tím řídit.

Jak dlouho chodit v černém po pohřbu

Kdo byl někdy v Řecku, zejména více na venkově, všiml si zajisté záplavy žen v černém. Některá víra přináší takové zvyky, že vdova chodí v černém až do konce svých dnů. Pokud nejste mafiánem, členem ochranky, zarytým depešákem, nebo neposloucháte zásadně death metal, krom návštěvy opery či pohřbu si příliš černé barvy neužijete. Za mých mladých let, když zemřel děda, museli jsme nosit černou pásku na rukávu celý měsíc od pohřbu. Po smrti strýce a milované babičky to už bylo jednodušší, to už jsem poslouchal Depeche Mode, tak mi chodit v černé až tak nevyvádělo z míry. Ale stejně jsem byl toho názoru, že jestli chodím s páskou jak v lágru, nebo oblečený jak havran, život to mým milovaným nevrátí. Tolik osobní zkušenost a pohled na věc, nicméně když nás opustila naše neteř před sedmi lety, byli jsme všichni v barevném. Milovala barvy a kytky, bylo to naše loučení s ní a bylo nám úplně jedno, že na nás ostatní pozůstalí z jiných obřadů hleděli s despektem.
 
Ono totiž barva oděvu za vás lepší smutek ani truchlení neudělá. Budete se možná navíc cítit diskomfortně, což vám na náladě nepřidá. Pokud však váš smutek a truchlení bude probíhat spojením se vzpomínkami na krásné časy se zesnulou osobou, uděláte jak pro sebe, tak pro ni to nejlepší, co lze.
 
Z černého oblečení jakožto symbolu smutku můžeme zvolna otevřít hezký zvyk, který byl pro nás tak zajímavý, že jsme jej již dvakrát využili. Budhisté věří, že reinkarnace proudu vědomí (duše není správným nehmotným ekvivalentem) trvá 40 dnů. Po tomto čase proud vědomí dorazí do nového nositele a koloběh se spustí nanovo. Po tuto dobu každý den v těch 40ti zapálí za zemřelou bytost svíčku, čtyřicátý první již ne. Prožili jsme si tento čas opakovaně a pokaždé si na milovanou bytost vzpomněli. Bylo nám úplně jedno, jestli správně něco dodržujeme, jen jsme se zastavili na pár sekund v našich životech, zavzpomínali, pobrečeli jsme, někdy se nasmáli nad vzácnými vzpomínkami a den šel za dnem. Ta vidina cíle, který pro nás ateisticky laděné neměla žádnou duchovní podstatu, nám přesto přinesla potěchu a úlevu.
 
Vidíte, že si můžete přisvojit jakékoliv konání, pokud cokoliv činíte v dobré víře a snažíte se o dobré vidění budoucnosti, vzpomínky zůstanou a maličkosti vám na té těžké cestě pomohou. Stejně tak je ale potřeba přijmout tu skutečnost, možná provést vnitřní pakt smíření se nejen se smrtí člověka, či zvířete, ale zároveň smíření se s odcházejícím. Již žádné staré křivdy, žádné nevyřčené otázky a odpovědi, je po všem. Přijměte tu skutečnost a neohlížejte se za tím špatným, hledejte ve vzpomínkách jen to dobré. Hledejte jen to, co vám vykouzlí úsměv ve vzpomínce, protože úsměv, láska a odpuštění jsou silnější než zloba, žal a hořkost. Prostě jak se říká „O mrtvých jen dobře“, nebo „Co jsme si, to jsme si.“
 

Hledejte lék na smutek

Hudba, kniha, film, procházka v lese, v horách, v přírodě. Dobré jídlo, dobrá společnost, budování zítřka bez těch, kteří již nejsou mezi námi fyzicky, ale pouze v našich vzpomínkách. Pokud nejste takoví realisté, že jste ztotožnění s pravdou o Zemi, která není nafukovací, nemáte žádnou víru a nedokážete si pomoci sami, hledejte pomoc u svých blízkých. Pokud ani mezi nimi není realista, který by vyslechl a dal svůj názor, jako podnět k přemýšlení, nestyďte se vyhledat pomoc odborníka. Ono se totiž možná za bolestí ze ztráty blízkého skrývá panický strach z vlastní smrti a s tím je třeba pracovat.
 
Změnili jsme se. Zatímco ještě před sto lety se celkem běžně umíralo doma, dnes je velmi častým místem úmrtí sanatorium, nemocnice, ústavy péče o nemocné a další místa mimo naše domovy. Smazali jsme smrt z našeho obzoru vidění, zadupali jí někam na okraj našeho myšlení a přemýšlení. „Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš“ je pro nás jen takový klišé citát z nějaké knihy, nebo co. Každodenní přítomnost smrti jsme vytlačili pryč z našich životů a když se poté zjeví zcela znenadání – jak je ostatně jejím zvykem, totálně nás to vykolejí. Dříve měli lidé vše připravené, včetně smuteční košile, dnes mají ti zodpovědnější maximálně předplacený pohřeb. Ale zbylých devadesát procent do budoucna nehledí. A mezi nimi se poté rekrutují ti, kteří nevědí, jak se vyrovnat se smrtí.
 
Truchlete tedy tak, jak to bude cítit vaše srdce. Smutek vyžeňte z hlavy co nejdříve a žijte dál své krásné životy. Aby až nastane váš čas a vy odejdete, vaši potomci na vás vzpomínali s láskou, úctou a pocitem radosti z toho, že měli tu čest být tu chvilku s vámi…