Rozloučení s rozptylem popela do řeky

Soutok Vltavy a Labe, pod Vyšehradskou skálou v Praze, Svatojánské proudy, atd, atd. Řeka Vltava, stejně jako řeka Labe protéká Středočeským krajem a stává se součástí našich životů a vzpomínek. První koupání, první rybaření s dědou, první rande na lodičce, těch okamžiků se rodí tisíce na denní bázi a stávají se z nich nesmazatelné milníky našich životů. 
 
Možná byla přitažlivost vody natolik silná, že nás ovlivnila i v době, kdy jsme si vybírali svojí práci. Mnozí z nás tak zasvětili celý život vodě a mají tajné přání splynout s ní po svém odchodu. Je jedno, jestli se jedná o mistra z přehrady, šífaře, kajakáře, dobrodruha, nebo jen snílka. Voda plyne jako čas a je součástí koloběhu, který se nezastaví. V tom je její kouzlo i podobenství se životem. A proto se stává novým oblíbeným místem pro poslední rozloučení.
 
Voda jako nositel vzpomínek i ostatků člověka není žádnou novinkou, posvátná řeka Ganga by mohla vyprávět tisícileté příběhy všech, kteří ji využili nejen jako očistnou, ale i jako poslední plavbu. To je ovšem Indie, zde jsme v Evropě, naše kultura a tradice jsou jiné. Důležitá informace pro nás je ta, že lidské ostatky nejsou odpad, takže nekolidují se zákonem z pohledu znečištění vodních toků. Je zde ale určitý kodex etiky a je třeba dodržet i určitá nepsaná pravidla ohleduplnosti. To znamená, že není morálně možné obsah urny vyprázdnit například na koupališti, pokud bychom chtěli nějaký chytlavý extrém.
 
Naše rozloučení na vodě s rozptylem do řeky tak koncipujeme jako takový „poslední výlet“ s rozloučením. Umíme jak komorní verzi pro dvojici pozůstalých, tak loď s kapacitou až 30 osob s klasickým obřadem. Malá komorní plavba s urnou a sklenkou sektu umožňuje cestu do „zákoutí“, kam se velká loď nepřiblíží. Je to velice komorní, niterní záležitost, na kterou určitě nezapomenete. Poslední letošní plavbu jsme uskutečnili na řece Vltavě a zúčastnila se jí manželka zemřelého se dvěma nejbližšími přáteli. Dostali jsme svolení udělat pár fotografií a podělit se o její zážitky.
 
Plavba byla vypravena od Tančícího domu v Praze, proti proudu Vltavy směrem k Modřanům. Nejeli jsme tedy přes žádnou plavební komoru a neztráceli tak čas. I přesto, že po horkém víkendu nastoupil dotek podzimu v podobě deště a chladu, jednalo se o nezapomenutelný zážitek plný vyprávění, vzpomínek, smíchu, samozřejmě i slz při loučení. Sledovali jsme z lodi proměny nejen nábřeží, ale i pokračující stavbu nového přemostění Vltavy. Vzpomínky provázel pohled na loděnice obou břehů, kdy naše poklidná, téměř vyhlídková plavba nevyvedla z rovnováhy ani trénující veslaře.
 
Obrátka v Modřanech přinesla krátké zlepšení uplakaného počasí a my se nechali unášet řekou směrem pod Vyšehradskou skálu. I přesto, že voda je nyní výše, než byla za časů smyšleného hrdiny na bájném oři, pohled z vody je monumentální a místo je opravdu magické. Rozptyl probíhá dle zažitého scénáře, nikam nespěcháme. Každou lopatku popela postupně vyprazdňujeme na hladinu řeky Vltavy a pozůstalí sledují se sklenkou v ruce, jak vzpomínky na dlouhá desetiletí společného života pomalu klesají do hlubin. Každý z trojice má v ruce růži, kterou položí na hladinu řeky ve chvíli, kdy poslední vzpomínky zmizí z dohledu…
Sbohem můj milý…

Další popel tedy pomalu putuje naší řekou až do moře. Byl to opět obřad plný lidskosti, vzpomínání, historek, oproštěný od studených zdí rozlučkových místností v krematoriích. Žádný mramor a bolest, jen řeka, čerstvý vzduch, poletující ptáci s projížďka na lodi jako poslední cesta. Všichni zúčastnění byli absolutně nadšeni, připravili jsme další ze série rozloučení, které neskončilo ve smutku a v slzách. Stejně jako letní rozloučení na soutoku Labe a Vltavy, ze kterého přidáváme též pár fotografií.

I na poslední cestu se můžete vydat první třídou. Protože ELPIS znamená řecky naděje!